Blog o cestování - Zážitky a zkušenosti

Právě jsme se vrátila z nejslavnější světové rallye DAKAR 2012, kde jsem byla po celou dobu od 26.12. do 17.1. společně s nejpočetnějším českým závodním týmem KM racing. KM racing měl na místě 16 členů týmu. Dva super rychlé závodní kamiony pod volantovým vedením Jaroslava Valtra a polského jezdce Jozefa Cabaly. Jednu čtyřkolku s pětinásobným vítězem Josefem Macháčkem, kterého se bojí i největší světový výrobce čtyřkolek, a to až tak, že raději ještě před startem podal na čtyřkolku Pepy Macháčka protest, aby raději Pepa nevyjel vůbec a celý svět náhodou nechtěl kupovat čtyřkolky made in Czech Republic „Machacek product“. Novinářké auto obsadil společně se mnou jeden z nejlepších fotografů závodních aut Petr Lusk a dva izraelští novináři Tal Zohar a Gillad Banay. Mimochodem Petr Lusk je moc hodný člověk, který ikdyž nepije, tak na počest dojetého kamionu Jardy Valtra na 12. místě se nechal od Jardy přemluvit v Limě, Peru k druhému panáku, až mu bylo „chudákovi“ špatně. Dále byli v týmu navigátoři: legenda všech dakarských soutěží Pepík Kalina, na kterého skutečně všichni manažeři závodních týmů, závodníci i samotní pořadatelé pořád mávali a zdravili ho na každém kroku. Chodili si k Pepíkovi pro rady a organizátoři, když byl nějaký průšvih nebo vidina možného protestu mezi velkými továrními týmy ruského Kamazu a holandského DeRoye, nechali na Pepíkovi, aby spor zklidnil a žádný protest se nekonal. Jo, Pepík je prostě hvězda! A navíc zachránil i naši novinářskou Toyotu Hilux od možné peněžité pokuty za rychlou a nebezpečnou jízdu. Toyotu jsem neřídila většinou já, ikdyž jsem byla řidičem Toyoty, nýbrž naši izraelští kolegové novináři, bývalý vojáci, kteří si hráli na závodní novináře a lítali každý den po celé závodní trase, až jsem se někdy bála, že se překlopíme na střechu. Nejdříve jsem si myslela, že jako ženská přeháním a jsem hysterická, když jsem vystoupila z Toyoty uprostřed dun, akorát se stmívalo a dívala jsem se, kudy je nejkratší cesta do bivaku pěšky.. Naštěstí jsem se mezi těmi kopci dun vysokých 50 metrů nezorientovala, a tak jsem se vydala zpátky směr Toyota. Vyříkali jsme si pár ostrých slov, úspěšně jsme našli našeho čtvrtého člena posádky, který nám během odpoledne zmizel kamsi na dunu a za tmy jsme se celí vrátili do bivaku, kde Petr Lusk mi řekl, že i on se bojí s nimi jezdit, takže nejsem žádná hysterka:-). Jo, DAKAR, dobrodrůžo, jak se patří, k tomu si přidejte dva týdny studená sprcha, toalety TOI, žádné zrcadlo, spaní ve stanech za burácení generátorů, svářeček a dalších nářadí, takže prakticky bez Stilnoxu žádné spaní, všude kolem vás lítá písek, teploty mezi 40°C – 50°C a všude samý chlapi. Sem tam se mezi týmy objeví žena. Závodnice byly letos jenom dvě a těm se divím. Etapy dle mého laického názoru byly velice těžké na fyzičku a jak 50ti kilová čtyřkolkářka dokáže svůj stroj dovézt až do cíle, to mi je tedy velkou záhadou..

Vrátím se k druhému navigátorovi „Bójkovi“ – Davida Pabišku si Jarda Valtr velice chválí a KM racing už má na Davida coby navigátora požadavek od dalšího možného závodníka v kaminonu na rallye Dakar 2013, ale Davidovi se asi navigátorská jízda v super rychlém závodním kamionu a navigování při rychlosti 150km/h nelíbí tak, jako být závodníkem na motorce, a proto se vrátí asi příští rok do motorkářského pole. Nevím, jestli je to škoda, v každém případě, David si každý večer po dojezdu velice pečlivě a zodpovědně připravoval road book na další etapu, až se mu navigátoři dalších českých posádek smáli, kolika barevnými pastelkami má každé okno v road booku vymalováno. Pak měl KM racing hóodně moc mechaniků tedy 7, a to byl mimo dalších mnoha věcí asi klíč k úspěchu. Po každé dojeté etapě z pochroumaných závodních kamionů, které byly samý šrám, udělali automechanici, musím je jmenovat: Jirka Čáp, Bertone, Čéďa, Kuba First, Michal Mrkva, Milan Vyskočil a Honza Bervic, do půlnoci závodní kamion úplně nový!! Fakt nekecám, uplně nový! Nad celým týmem organizačně bděl Martin Pabiška, spolumajitel týmu, který zařizoval všechny organizační a technické věci mezi KM Racingem a organizátory Dakaru. Martin chodil každý den i několikrát na briefingy, vyřizoval pro celý tým víza pro Chile, Peru, vyřizoval protesty, podané na naše závodníky a dalších plno věci a k tomu odpovídal na dotazy fanoušků KM racingu na facebooku. Člověk by ani nevěřil, kolik při samotném závodě, je ještě potřeba řešit administrativy každý den. Ty týmy, které takového technického manažera neměly, doplatily na podcenění této důležité složky a závod nedokončily. Celý tým vedl manažersky Martin Macík a jak Martina znám skutečně velice dobře, tak jsem přesto s úžasem sledovala, jak si umí v krizových situacích poradit a když si sedl za volant závodního kamionu a manévroval s ním z vleku na vlek, tak se vůbec nedivím, že dojel Dakar 2010 na krásném 4.místě. Podle mě by se otočil s kamionem na pětníku! Mediální stránku týmu KM racing zajišťoval Pavel Kubíček, tentokrát z Prahy. Musím uznat, že tito tři pánové spolumajitelé týmu KM racing, mají velice dobře fungující závodní tým. Slyšela jsem často chválu od závodníků jiných týmů českých i zahraničních na velice dobře zajištěnou organizaci a fungování týmu KM racing. KM racing si za tři roky usilovné práce nebo lepší „dřiny“ získal na největším světovém závodě DAKAR mezi organizátory i ostatními týmy, výborné jméno, respekt a nálepku „takto má vypadat dobře fungující zázemí týmu pro úspěšné dojetí Dakaru“.

Mě osobně se nejvíce líbilo, jak Gordon sjel 50ti metrovou písečnou dunu rychlostí 195km/hodinu, jak Cyril Depres přelétl řídítka motorky a plácl sebou do bláta, ze kterého se nemohl bez pomoci dalšího závodníka vůbec dostat:-D, výborné jídlo od Sodexa – snídaňové balíčky, obědy a večeře na tác neměly chybu, Pacifik s utíkajícími červenými kraby, nádherné scenérie při průjezdech Atacamou – červené, bílé až modré písečné duny, vystoupání do výšky 4700 m.n.m. a v neposlední řadě také, že jsem nepřekážela nějak moc v týmu KM racing a kluci na mě byli hodní.

A co se mi nelíbilo? První dva dny nic, chtěla jsem svojí postel, teplou sprchu.., ale potom snad už jenom věčný písek, kterého byl plný bivak, burácení motorů a generátorů celou noc a pak ještě… a ještě… Jo, jo, Dakar je asi jenom pro CHLAPY:-).